Už je to tady. Co člověk nestihne na podzim, to dohání na jaře, resp. v zimě, když je k tomu počasí. O čem mluvím, třeba o rytí. Zahrada veliká, rukou málo. Každý, kdo to zkusil, mi jistě dá za pravdu, že protáhnout si kostru s posilovacím nářadím jménem rýč se vyrovná nejednomu „kruháči“ . A ještě jste na čerstvém vzduchu.
Rytí vůbec je celkem přínosná věc, jak pro tělo, tak pro ducha. Snadno se při něm zapomenete a najednou zjistíte, že jste se přepli na režim flow. Mysl odpočívá a člověk se nese na uvolněné vlně. A pak těch endorfinů, když se podíváte před sebe, nebo teda za sebe.
Ale abychom se tady nerejpali v podružnostech. Totiž tím rýpáním si člověk vytváří pevný a vřelý vztah k půdě. K půdě, která vám projde prsty, a která vám dovolí aspoň na chvilku uvěřit, že sen o soběstačnosti není tak vzdálený. Pak i ta náramná dřina, kterou člověk věnuje pěstění, se na druhé straně stává ohromnou svobodou. A to je důvod, proč se tomu věnujeme.
Ale aby to s tou půdou nebylo tak jednoduché. Rytí je věda. Nejde jenom o to, kdy, ale taky jak, čím, co do půdy přidat, aby byla lepší a to všechno vynásobte typem půdy a frekvencí rytí.
Naposledy půda na naší zahradě vydala poklad v podobě ohromného kořene jedné modrokvěté bylinky. K čemu jsme jej použili, to se dozvíte zase v příštím díle.
Díky, že jste dočetli až sem.
Jen na odlehčení.. vztah k půdě je i hluboký, tento parametr je určen záběrem rýče 🙂