Jarní očista

Obyčejně si jaro užívám. Jarní trylkování ptactva a splynutí duše s tichem přírody. Letos jako by toho všeho bylo potřeba tak nějak víc. Víc zpěvu ptáků a víc ticha, aby se mysl očistila a tělo nabralo vnitřní sílu. Ticho. Očista. Přerod v něco nového. Nový začátek, nová očekávání.

A kde nejlépe načerpat tyto zdroje? Osobně si pro tyto dary chodím do přírody.

V dubnu vychází úplněk na osmého. Je to ten pověstný úplněk první po začátku jara, který je následovaný Velikonocemi. Jak staré pranostiky nabádají, doba po úplňku je nejvhodnější k očisté kúře. Venku už v těchto dnech můžeme potkat řadu bylinek, které k tomuto účelu skvěle poslouží – mladé kopřivy, listy pampelišek, březová míza a třeba květy sedmikrásek. Léčivá síla se nachází také v rašících pupenech, lístcích a letorostech řady bylin, keřů a stomů (ale o gemoterapii zase někdy jindy).

Trocha teorie:
Očistná kúra by měla být volena tak, aby vyhovovala svému uživateli a rozhodně negativně neovlivňovala zdravotní stav tohoto uživatele, stejně jako jeho případnou medikaci. Proto dbejte rad odborníka a nedělejte na sobě pokusy!

A jak zahnat jarní splíny? Dělání, dělání to ti úsměv zachrání..jak se zpívá ve známé pohádkové písničce. Na naší zahradě by pak mohlo vskutku vzniknout sanatorium, neboť práce tu máme opravdu dost a dost.

A co že pilná hospodyňka na své zahradě opečovává? Letos to vypadá, že salát si dáme už na Velikonoce, potom přijdou na chleba s máslem ředkvičky a pažitka a rukola nezůstane pozadu. Prostě pestrá porce vitamínů na talíři. O med se s rozkvětem prvních peckovin postarají včely a my se jim zase odměníne laskavou péčí po celý rok.

S blížícími se Velikonocemi, i když letos nejspíš bez koledníků vyvstala otázka, co s proutky, které se nezužitkují v pomlázce. Naštěstí nápadů je vždycky dost, a tak se zhmotnily v hádejte co?

Co tak zvolit za dnešní téma? Světem hýbe pandemie, a tak se těžko bude hledat téma vážnější a možná i atraktivnější. A snad to ani není mým cílem. Na druhou stranu, je to spíš voda na můj mlýn.

Bydlíce na vesnici, uvrhá člověk sám sebe tak nějak dobrovolně do izolace, nebo chcete-li do karantény (to slovo teď v mnohých ústech tak nějak zdomácnělo).

Zatím se zdá, že i přes mnoho zásadních restrikcí se pro nás nic moc nemění. Vždyť většinu času v tomto období stejně trávíme okopáváním své zahrady nebo prací v lese. Pokud jezdíme do zaměstnání nebo na nákupy, pak stejně vlastním autem, protože autobusová spojení jezdí přesně v tu dobu, kdy se nám to nehodí.

A když už nakupujeme, tak rovnou na týden, abychom dílčími nákupy zbytečně neplýtvali čas, je přece daleko zábavnější “vrtat” se třeba ve včelách, než vybírat potraviny, co jsou k snědku a neudělá se vám z nich špatně ještě dřív než dočtete štítek se složením.

Na naší zahradě už v tuto dobu vyrašily listy tulipánů a samozřejmě jako všude jinde pohled pohladí rozkvetlé krokusy. Protože je letos všechno o měsíc napřed, máme zaseté i takové ty zahradní zeleninové klasiky – ředkvičky, rukolu, hrášek, brokolici atd… A právě hrášek mi připomněl, jaké to je, když se snažíte něco zasít s pomocníky asi tak ve věku 1.5 roku.

Standardní postup setí hrášku je asi takovýto: najdete a uhadíte vhodný záhon. V hlíně vytvoříte několik rovných lajn, do kterých za pomoci sázecího kolíku utvoříte díry asi 7 cm hluboké a 15 cm vzdálené, do nichž vložíte po 3 kuličkách hrášku a zasypete hlínou a tak pokračujete, až máte vše oseté.

S pomocníkem to vypadá asi takto.

Na jakž takž uhlazený záhon a podupané lajny vytvoříte první díru. Pomocník díru zasype. Nevadí. Uděláte díru znova a rychle do ní vhodíte 3 hrášky (no možná jich tam bylo pět, nebo taky jen dva, ale to se v té rychlosti nedalo spočítat). Než uděláte další díru, pomocník prstíčkem vybere hrášky ven. Nevadí.

Zkusíte to znovu. Díra – superrychle hrášky a světelnou rychlostí přihrnout.

Hurá.

Jo a když se otočíte, vidíte, že vaše vítězství je vykoupeno jeho plnou pusou namořených hrášků. Ihned mu je začnete vydloubávat z pusy ven k zjevné nelibosti konzumenta, no a pak už vás na nějaké další setí přejde chuť. Když se ale dílo podaří dostanete se zase o kousek blíže k soběstačnosti a ta je myslím v době, jakou nyní prožíváme k nezaplacení nejen na úrovni jedince.

A abychom dodrželi sliby z minulého článku – poklad, který se podařilo vykopat při rytí byl kořen čekanky obecné (Cichorium intybus). Od nepaměti se upražený kořen používal jako náhražka kávy. Pro svůj vysoký obsah hořčin a tříslovin si získal oblibu při léčení trávicích obtíží, zejména nechutenství, plynatosti, nedostatečné sekreci žluče a žaludečních potížích. My jsme jej použili tradičním způsobem, rozkrájet a nasušit a takto to dopadlo.

O rýpání

Už je to tady. Co člověk nestihne na podzim, to dohání na jaře, resp. v zimě, když je k tomu počasí. O čem mluvím, třeba o rytí. Zahrada veliká, rukou málo. Každý, kdo to zkusil, mi jistě dá za pravdu, že protáhnout si kostru s posilovacím nářadím jménem rýč se vyrovná nejednomu „kruháči“ . A ještě jste na čerstvém vzduchu.

Rytí vůbec je celkem přínosná věc, jak pro tělo, tak pro ducha. Snadno se při něm zapomenete a najednou zjistíte, že jste se přepli na režim flow. Mysl odpočívá a člověk se nese na uvolněné vlně. A pak těch endorfinů, když se podíváte před sebe, nebo teda za sebe.

Ale abychom se tady nerejpali v podružnostech. Totiž tím rýpáním si člověk vytváří pevný a vřelý vztah k půdě. K půdě, která vám projde prsty, a která vám dovolí aspoň na chvilku uvěřit, že sen o soběstačnosti není tak vzdálený. Pak i ta náramná dřina, kterou člověk věnuje pěstění, se na druhé straně stává ohromnou svobodou. A to je důvod, proč se tomu věnujeme.

Ale aby to s tou půdou nebylo tak jednoduché. Rytí je věda. Nejde jenom o to, kdy, ale taky jak, čím, co do půdy přidat, aby byla lepší a to všechno vynásobte typem půdy a frekvencí rytí.

Naposledy půda na naší zahradě vydala poklad v podobě ohromného kořene jedné modrokvěté bylinky. K čemu jsme jej použili, to se dozvíte zase v příštím díle.

Díky, že jste dočetli až sem.

Jen na odlehčení.. vztah k půdě je i hluboký, tento parametr je určen záběrem rýče 🙂

Začíná to jarem…

O čem tento blog bude? Pravidelně – nepravidelně se zde budete dozvídat obyčejné věci ze života na obyčejné vesnici. My jsme obyčejní lidé, kteří se snaží žít v souladu s přírodou a podle odkazu našich předků. Možná by se to dalo nazvat pojmem chalupaření nebo i sedláctví, což je pro jednoho víkendová záležitost, pro nás je to životní styl.

Zatímco píši tento úvodník, je ještě únor, řeklo by se zima, avšak s přátelskými 15 stupni Celsia. Venku v rozkvetlých lískách bzučí (asi) naše včely a celkově je znát, že jaro už brzy zaklepe na dveře. Do člověka najednou vstoupí elán a chuť do nové sezóny a pomalu se nemůže dočkat, až se zase začne vrtat v zemi či v něčem jiném na své zahradě.

Když se takhle z jara po zahradě projdu, vždycky již netrpělivě vyhlížím rašící sněženky a bledulky, které se v malých ostrůvcích ukazují v mokřejší části zahrady a neunikne mi vzpomínka na dětská léta, když jsme se vydávali lesní cestou k nedalekému zámku slavné operní pěvkyně, jenž se klenul nad řekou šedavou a jehož park byl posetý těmito bělavě zelenavými kráskami. Jestli jsou tam ty krásky ještě dnes, nevím? Budu to muset zase někdy ověřit.

A kam se chodíte na tato jarní kvítka dívat Vy?