Senoseč

Senoseč neboli sečení sena, či jinak řečeno první trávy, která za daný rok naroste, je na naší louce vždy velkolepou podívanou. A proč, že tomu tak je?

Naše louka není ani moc velká, pokud se na ni díváte očima zemědělce, pro kterého hektar sem hektar tam nic neznamená, ale pro ruční sušení s hráběmi je to docela dost.

Jejích cca 5000 metrů čtverečních (0,5 ha) nám vždy při sušení vydá zábavy na 3-4 dny, když nám přeje počasí. Když nepřeje, je to dní i více. Bohužel je tato louka členitá a částečně podmáčená, což znemožňuje sečení sekačkou za traktorem. Část také patří ovocnému sadu, kde se s traktorem projede jen těžko.

Ale zase tolik nadšení nejsme, abychom ji sekali ručně kosou, i když z vyprávění pamětníků naší rodiny, si vždy připomeneme ty doby, kdy se vstávalo s ranním kuropěním a odcházelo na dva kilometry vzdálenou louku sekat kosou metrovou trávu. U nás se používá stará dobrá emefka (čili motorový žací stroj MF-70 se sekací lištou, české výroby, který spatřil světlo světa někdy v 70. letech 20. století).

Když je všechno řádně posečeno, vezmeme hrábě do ruky a hurá na stinná místa a vyhrabovat na slunce. To je činnost sama o sobě poměrně náročná, kor když jako letos tráva dosahovala místy nejmíň třičtvrtě metru. A právě při tom jsem pochopila, jak těžké to mají africké ženy, které při práci nosí své děti v šátku na zádech. Taky jsem si to zkusila. Po třech až čtyřech hodinách, když jsem takto běhala vesele a svěží, se plíživě začala přikrádat svalová bolest a celková únava.

Nikomu nepřeji noc, kterou jsem prožila. Svalová bolest, křeč v pažích, zápěstích, o nohách a trapézech nemluvě byla mou kamarádkou ještě několik dalších dní. A to jsem si myslela, že jsem celkem trénovaná. Holt jedenáct kilo na zádech, je jedenáct kilo. Mimochodem, další dny už jsem pracovala raději bez této zátěže 🙂

Den druhý byl ve znamení obracení. Kdo někdy seno sušil ví, že když se opakovaně obrací mokrou stranou nahoru, suší se rychleji. U nás se vždycky tvrdilo, že seno suší slunce a vítr. Proto, když je pod mrakem, neusušíte nic a pokud sáhnu ještě hlouběji v pranostikách – říkává se, že seno se suší na vodě a otava na hrabích. Jinak řečeno, seno uschne snáž než otava, kterou je třeba mnohokrát obrátit.

Abyste měli jistotu, že bude seno dobře usušené, je potřeba jej řádně propařit v kopách. Kopení se může uskutečnit hned druhý den navečer. Obrácené seno se nahrabe na šandy a vidlemi se shrnuje do kop. Ty mohou být menší. Letos se nám jich na naší louce podařilo vytvořit 41.

Po dalším dni sušení se dělají kopy větší, asi velikosti dospělého člověka, těch bylo 20. A protože nám další plány na lisování škodolibě překazilo počasí, museli jsme kopit ještě potřetí, tentokrát do 12 ohromných kop.

Další den, když oschne rosa, se kopy rozhází, opět obrátí jednou až dvakrát a pak hurá na lisování. Ještě, než byl zakoupen lis, házelo se všechno seno na vůz vidlemi a dělala se fůra. Nejdřív založit v rozích žebřiňáku tzv. ,,hlavy” a pak ušlapat prostředek, no, co vám budu povídat, hotová věda. Fůra byla vždy tak vysoká, že se s vozem pomalu nedalo vjet pod stodolu. Dneska nám lis po nakrmení vylučuje skladné, dvacetikilové balíky, které dokáže poponést i běžná ,,hraběnka” (žena s hráběmi 🙂 )

A nakonec si trošku započítáme:

V předchozích suchých rocích se vylisovalo při jedné senoseči 32 balíků, letos to bylo přibližně 2,5-3krát tolik, čili něco mezi 70-90 balíky po 20 kg, které jsme rovnali na vůz. To je 1400, resp. 1800kg, které si jen tak za večer nanosíte do stodoly. A ani nám to nepřišlo.

A teď si jistě, milí čtenáři říkáte, kolik máme doma zvířectva, že pro něj potřebujeme tolik sena? Chyba lávky. Louku sušíme, zejména z důvodu údržby a případné seno si odveze nějaký chovatel králíků, koz či koní.

Pokud se mezi Vámi čtenáři najde někdo, kdo má podobné nebo stejné zkušenosti a zážitky ze sušení sena, nechť se pochlubí na našem FB.

Senu zdar!

Medování

Medování je čas, kdy včelař uzná, že med v plástvích uložený je již dostatečně zralý a tudíž je vhodné ho včelám šetrně odebrat.

Po loňské zkušenosti s několika vylétnuvšími roji, díky kterým se výnos medu značně snížil, jsem se letos více zaměřila na protirojová opatření.

Vkládání mezistěn, překládání plodu do medníku a vyštipování matečníků se stalo poslední týdny normou práce v úlech. A když už mi došly mezistěny, dřevěné rámky i samotné nástavky, přišel konečně kýžený čas medobraní. Naše včelnice se sedmi úly tou dobou již praskala ve švech.

Medovat je nejlepší za slunného dne, kdy ihned po ránu než včely začnou nosit nezralou sladinu, vyberete většinu zavíčkovaných plástů s medem (protože jim taky přece musíte něco nechat, aby neumřely hlady) do úkrytu medárny a tam následně vytočíte v medometu.

A ze stejného důvodu týden předtím sledujete předpověď počasí, aby vám to teda vyšlo. Sjednáte si trpělivého pomocníka, všechno nachystáte, abyste se v následujících ranních hodinách zhrozili zpřesněné předpovědi počasí a následného deště v nadcházejících čtrnácti dnech. A tak si řeknete, že to pro jednou risknete.

Na záda nám vyloženě nepršelo, ale déšť v oblacích vypadal na spadnutí. Kdo by ale čekal, že nás včely uštípou, byl by na omylu. Za celou dobu padly za obět jen dvě. Nevím, jak to dělám, ale vždycky poštípou chudáka pomocníka. Asi vědí, že jsem jejich “královna”.

Nakonec se počasí přeci jenom umoudřilo a obloha se krásně vyjasnila. Tou dobou už byla většina plástů nachystaná v medárně.

A jak to bylo dál? Dál už se to jenom točilo a točilo a točilo se v medometu a točili se i lidé u obsluhy medometu a pak už se neměl ani kdo točit a to už byla půlnoc a mohlo se jít spát.

Druhý den navečer se vymedované plásty vrátily zpátky včelám a zvážil se vytočený med. Spokojenost. Tak by se dal charakterizovat dosažený výsledek.

Nyní s odstupem asi jednoho týdne si s pocitem zadostiučinění pochvaluji svůj risk, neboť kdybych se k němu nerozhodla, včely by se určitě vyrojily a zase bychom neměli nic.

Sázíme bio brambory

Květen, tak to je u nás typicky měsíc pro sázení brambor. Tradice se na našem políčku opakuje už desítky let. Padne prvního máje a jde se na to. Za ty roky se ledacos sice změnilo, ale v zásadě je to stále totéž.

Pokud se rozhodnete sázet brambory, musíte na to pomyslet již na podzim a půdu řádně prohnojit chlévským hnojem. Pak zaorat. Na jaře povláčet a do připravených brázd vkládat jednotlivé bramborové hlízy.

Kde je vzít? My si pro ně jezdíme do nedaleké bramborárny. Dříve ale bylo běžné, že se znovu sázely menší brambory vyorané na podzim. Dokonce v dobách nedostatku se zkoušelo i pěstování jenom z klíčků.

Jako děti jsme se této činnosti také účastnily, i když mnohdy k naší nelibosti. To se ještě každá jamka musela vykopat ručně a také ručně zahrnout hráběmi. Na nás pak bylo do připavených jamek vložit po jedné hlíze, pěkně klíčky nahoru, aby rostlina mohla snáze růst.

Dnes díky šikovným ručičkám hospodáře jsou brázdy dílem okamžiku. Precizně (samozřejmě po domácku) vyrobená proorávačka je pak pro vyorání brázd hotové požehnání. Akorát nám pořád zůstává to ruční sázení a zahrnování 🙁 Ale když se sejde pár pomocníků, tak je to nakonec hračka.

Letos se podařilo několik brambor předpěstovat jedním z rychlících postupů, čili do brázdy jsme už mohli vysazovat rovnou celé rostliny s původní hlízou. Řeknu vám, když se pak po týdnu po poli projdete a vidíte, že už se z pod hlíny derou ven ty silné tmavě zelené listy plné síly, dosáhne vaše mysl stavu příjemného zadostiučinění.

A ještě něco! Po celou dobu plahočení se po poli nám dělaly společnost tyto nové přírůstky naší drůbeže.

Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte ho sdílet na Facebooku. Děkujeme.

Duben, tempo brzdit nebudem

Co se stalo v uplynulém týdnu?

I přesto, že řada z nás v poslední době musela nebo byla nucena zbrzdit tempo, na naší zahradě je tomu právě naopak! Ale všechno po pořádku.

Na začátku dubna v našich jihočeských podmínkách začaly postupně nakvétat peckoviny. Každý rok to sleduji a letos, ač se na první pohled zdálo, že budou mít oproti loňsku zpoždění, to nakonec stihly přesně stejně. Jestli se ptáte, zda jsem takový hnidopich, že si to zapisuji, nezbývá, než odpovědět, že jsem.

(Pro ty z vás, kteří se ptají proč, že to zapisuji? – je to součást mých včelařských deníků. Díky těmto údajům pak mohu lépe hodnotit a porovnávat sezóny mezi sebou).

Peckovin je na naší zahradě spousta, počínaje slivoní – u nás lidově zvanou špendlíky (patrně se jedná o ryngle resp. slivoň renklóda), přes broskve, nektarinky, meruňky až po švestky a nakonec přijde kvetení i na třešně. Poté se pozvolna připojují jádroviny – hrušky a jablka a mezitím rozkvétají ještě další omamně vonící okrasné keře – mahonie, kdoulovce.

Není to ovšem jen pastva pro oko lidské, ale skutečná pastva pro včely, čmeláky a jiný užitečný hmyz. Mezi našimi úly a těmito rozkvetlými oázami pak vedou doslova vzdušné dálnice.

A co na to včely?

Letos se jarní prohlídka a první velké zásahy prováděly v polovině března a touto dobou, přibližně po měsíci, již bylo znát, že provedená opatření včelstva posílila. Z rozkvetlých květů jsou tak denně přinášena množství pylu a zejména touženého nektaru.

Tento rozvoj je pak logicky následovaný přirozeným rozvojem samotných včelstev. Je pak prací včelaře zajistit plynulé přizpůsobení prostoru úlu tak, aby nedošlo k vyrojení, neboť byť se jedná o věc včelám nad slunce přirozenou, ochuzuje se tím včelstvo a samozřejmě včelař o medný výnos.

Ale jak už to tak bývá, příroda je příroda, a někdy si holt poručit nedá, vím o tom své.

A zatímco opatrně prohlížím jeden rámek po druhém, nacházím doslova poklady.

Prvním z nich je mnoho zaplodovaných rámků s budoucí generací včel. Ty co se teprve budou líhnout jsou opečovávané nejmladšími včelami mladuškami, aby pak nahradily jejich místa a ty se pak mohly stát staršími létavkami, a ty pak opět uvolnily místo těm mladším. A tak to jde stále dokola.

Druhý poklad byl připevněný pod dolní loučkou rámku. Nazývá se to divočina, čili divoké voskové dílo včel umístěné jinde než na rámku. Ne náhodou se tomu také říká srdíčko. Sluneční paprsky jej ozářily tak šikovně, že to až vypadalo jako by z něj sálala nějaká podivuhodná léčivá energie, kdo ví?

Dalším pokladem byla rojová miska, kterou včely zakládají z mnoha různých důvodů. Například pokud je jim v úlu těsno a potřebují expandovat. I když to není poklad v pravém slova smyslu, protože o rojení zrovna žádný včelař nestojí, byť se jedná o veselou taškařici mnohdy organizovanou v několika metrech nad zemí v nepřístupné koruně stromu.

V mém případě její nalezení štěstím bylo, protože mi tak včelstvo dalo šanci jim tento záměr ještě trochu zkomplikovat a od rojení je odradit. Kdyby tam byl už matečník, bylo by to horší.

Pro ty z vás, co nás čtou pravidelně: minule jsme slíbili ukázat, jak využít proutky, které se nehodily do pomlázky.

Teď už jen doufáme, že vrbový domeček pro děti brzo obrazí a nebude stále vypadat jako na rentgenovém snímku 🙂

1

Pokud si budete chtít také takový postavit, můžete se inspirovat u nás.

  1. Potřebujete vrbové pruty co nejdelší, s průměrem 1-1,5 cm a provázek či plastové stahovací pásky. Možství prutů a pásek závisí na průměru domku. Náš má průměr 2,4 m a použili jsme 36 prutů a cca 50 pásek délky 140 mm. Pokud budete pruty používat brzy po uříznutí z vrby, namáčet se nemusí. Po delší době od uříznutí doporučujeme ponechat je nějaký čas ve vodě, aby znovu získaly pružnost.
  2. Najdete vhodné místo, nejlépe vlhčí a vytyčíte si požadovaný kruhový prostor.
  3. Ze dvou nejsilnějších prutů vytvoříte vchod. Vzdálenost prutů je 50cm, nebo libovolně. Tyto pruty k sobě přehneme a spojíme páskami tak, aby vytvořily vchod. Těsně vedle těchto prutů umístíme ještě další, které již budeme zaplétat do vazby domku.
  4. Další rovné pruty dále umisťujeme ve vzdálenosti cca 30 cm po kruhu, kolem dokola. Dbáme na to, aby vrcholy prutů směřovaly do kruhu.
  5. Další pruty se nyní zapichují ve vzdálenosti cca 15 cm pod úhlem přibližně 75 stupňů z obou stran rovného prutu, tak aby směřovaly k sobě.
  6. Celé dílo pospojujeme páskami, nejlépe v pravidelném sledu tak, aby pruty v horní části vytvořily klenbu.

Budeme rádi, když nám napíšete, jak se vám tento postup osvědčil a pochlubíte se svými stavbami.

Jarní očista

Obyčejně si jaro užívám. Jarní trylkování ptactva a splynutí duše s tichem přírody. Letos jako by toho všeho bylo potřeba tak nějak víc. Víc zpěvu ptáků a víc ticha, aby se mysl očistila a tělo nabralo vnitřní sílu. Ticho. Očista. Přerod v něco nového. Nový začátek, nová očekávání.

A kde nejlépe načerpat tyto zdroje? Osobně si pro tyto dary chodím do přírody.

V dubnu vychází úplněk na osmého. Je to ten pověstný úplněk první po začátku jara, který je následovaný Velikonocemi. Jak staré pranostiky nabádají, doba po úplňku je nejvhodnější k očistné kúře. Venku už v těchto dnech můžeme potkat řadu bylinek, které k tomuto účelu skvěle poslouží – mladé kopřivy, listy pampelišek, březová míza a třeba květy sedmikrásek. Léčivá síla se nachází také v rašících pupenech, lístcích a letorostech řady bylin, keřů a stomů (ale o gemoterapii zase někdy jindy).

Trocha teorie:
Očistná kúra by měla být volena tak, aby vyhovovala svému uživateli a rozhodně negativně neovlivňovala zdravotní stav tohoto uživatele, stejně jako jeho případnou medikaci. Proto dbejte rad odborníka a nedělejte na sobě pokusy!

A jak zahnat jarní splíny? Dělání, dělání to ti úsměv zachrání..jak se zpívá ve známé pohádkové písničce. Na naší zahradě by pak mohlo vskutku vzniknout sanatorium, neboť práce tu máme opravdu dost a dost.

A co že pilná hospodyňka na své zahradě opečovává? Letos to vypadá, že salát si dáme už na Velikonoce, potom přijdou na chleba s máslem ředkvičky a pažitka a rukola nezůstane pozadu. Prostě pestrá porce vitamínů na talíři. O med se s rozkvětem prvních peckovin postarají včely a my se jim zase odměníne laskavou péčí po celý rok.

S blížícími se Velikonocemi, i když letos nejspíš bez koledníků vyvstala otázka, co s proutky, které se nezužitkují v pomlázce. Naštěstí nápadů je vždycky dost, a tak se zhmotnily v hádejte co?

Co tak zvolit za dnešní téma? Světem hýbe pandemie, a tak se těžko bude hledat téma vážnější a možná i atraktivnější. A snad to ani není mým cílem. Na druhou stranu, je to spíš voda na můj mlýn.

Bydlíce na vesnici, uvrhá člověk sám sebe tak nějak dobrovolně do izolace, nebo chcete-li do karantény (to slovo teď v mnohých ústech tak nějak zdomácnělo).

Zatím se zdá, že i přes mnoho zásadních restrikcí se pro nás nic moc nemění. Vždyť většinu času v tomto období stejně trávíme okopáváním své zahrady nebo prací v lese. Pokud jezdíme do zaměstnání nebo na nákupy, pak stejně vlastním autem, protože autobusová spojení jezdí přesně v tu dobu, kdy se nám to nehodí.

A když už nakupujeme, tak rovnou na týden, abychom dílčími nákupy zbytečně neplýtvali čas, je přece daleko zábavnější “vrtat” se třeba ve včelách, než vybírat potraviny, co jsou k snědku a neudělá se vám z nich špatně ještě dřív než dočtete štítek se složením.

Na naší zahradě už v tuto dobu vyrašily listy tulipánů a samozřejmě jako všude jinde pohled pohladí rozkvetlé krokusy. Protože je letos všechno o měsíc napřed, máme zaseté i takové ty zahradní zeleninové klasiky – ředkvičky, rukolu, hrášek, brokolici atd… A právě hrášek mi připomněl, jaké to je, když se snažíte něco zasít s pomocníky asi tak ve věku 1.5 roku.

Standardní postup setí hrášku je asi takovýto: najdete a uhladíte vhodný záhon. V hlíně vytvoříte několik rovných lajn, do kterých za pomoci sázecího kolíku utvoříte díry asi 7 cm hluboké a 15 cm vzdálené, do nichž vložíte po 3 kuličkách hrášku a zasypete hlínou a tak pokračujete, až máte vše oseté.

S pomocníkem to vypadá asi takto.

Na jakž takž uhlazený záhon a podupané lajny vytvoříte první díru. Pomocník díru zasype. Nevadí. Uděláte díru znova a rychle do ní vhodíte 3 hrášky (no možná jich tam bylo pět, nebo taky jen dva, ale to se v té rychlosti nedalo spočítat). Než uděláte další díru, pomocník prstíčkem vybere hrášky ven. Nevadí.

Zkusíte to znovu. Díra – superrychle hrášky a světelnou rychlostí přihrnout.

Hurá.

Jo a když se otočíte, vidíte, že vaše vítězství je vykoupeno jeho plnou pusou namořených hrášků. Ihned mu je začnete vydloubávat z pusy ven k zjevné nelibosti konzumenta, no a pak už vás na nějaké další setí přejde chuť. Když se ale dílo podaří dostanete se zase o kousek blíže k soběstačnosti a ta je myslím v době, jakou nyní prožíváme k nezaplacení nejen na úrovni jedince.

A abychom dodrželi sliby z minulého článku – poklad, který se podařilo vykopat při rytí byl kořen čekanky obecné (Cichorium intybus). Od nepaměti se upražený kořen používal jako náhražka kávy. Pro svůj vysoký obsah hořčin a tříslovin si získal oblibu při léčení trávicích obtíží, zejména nechutenství, plynatosti, nedostatečné sekreci žluče a žaludečních potížích. My jsme jej použili tradičním způsobem, rozkrájet a nasušit a takto to dopadlo.

O rýpání

Už je to tady. Co člověk nestihne na podzim, to dohání na jaře, resp. v zimě, když je k tomu počasí. O čem mluvím, třeba o rytí. Zahrada veliká, rukou málo. Každý, kdo to zkusil, mi jistě dá za pravdu, že protáhnout si kostru s posilovacím nářadím jménem rýč se vyrovná nejednomu „kruháči“ . A ještě jste na čerstvém vzduchu.

Rytí vůbec je celkem přínosná věc, jak pro tělo, tak pro ducha. Snadno se při něm zapomenete a najednou zjistíte, že jste se přepli na režim flow. Mysl odpočívá a člověk se nese na uvolněné vlně. A pak těch endorfinů, když se podíváte před sebe, nebo teda za sebe.

Ale abychom se tady nerejpali v podružnostech. Totiž tím rýpáním si člověk vytváří pevný a vřelý vztah k půdě. K půdě, která vám projde prsty, a která vám dovolí aspoň na chvilku uvěřit, že sen o soběstačnosti není tak vzdálený. Pak i ta náramná dřina, kterou člověk věnuje pěstění, se na druhé straně stává ohromnou svobodou. A to je důvod, proč se tomu věnujeme.

Ale aby to s tou půdou nebylo tak jednoduché. Rytí je věda. Nejde jenom o to, kdy, ale taky jak, čím, co do půdy přidat, aby byla lepší a to všechno vynásobte typem půdy a frekvencí rytí.

Naposledy půda na naší zahradě vydala poklad v podobě ohromného kořene jedné modrokvěté bylinky. K čemu jsme jej použili, to se dozvíte zase v příštím díle.

Díky, že jste dočetli až sem.

Jen na odlehčení.. vztah k půdě je i hluboký, tento parametr je určen záběrem rýče 🙂

Začíná to jarem…

O čem tento blog bude? Pravidelně – nepravidelně se zde budete dozvídat obyčejné věci ze života na obyčejné vesnici. My jsme obyčejní lidé, kteří se snaží žít v souladu s přírodou a podle odkazu našich předků. Možná by se to dalo nazvat pojmem chalupaření nebo i sedláctví, což je pro jednoho víkendová záležitost, pro nás je to životní styl.

Zatímco píši tento úvodník, je ještě únor, řeklo by se zima, avšak s přátelskými 15 stupni Celsia. Venku v rozkvetlých lískách bzučí (asi) naše včely a celkově je znát, že jaro už brzy zaklepe na dveře. Do člověka najednou vstoupí elán a chuť do nové sezóny a pomalu se nemůže dočkat, až se zase začne vrtat v zemi či v něčem jiném na své zahradě.

Když se takhle z jara po zahradě projdu, vždycky již netrpělivě vyhlížím rašící sněženky a bledulky, které se v malých ostrůvcích ukazují v mokřejší části zahrady a neunikne mi vzpomínka na dětská léta, když jsme se vydávali lesní cestou k nedalekému zámku slavné operní pěvkyně, jenž se klenul nad řekou šedavou a jehož park byl posetý těmito bělavě zelenavými kráskami. Jestli jsou tam ty krásky ještě dnes, nevím? Budu to muset zase někdy ověřit.

A kam se chodíte na tato jarní kvítka dívat Vy?