Senoseč neboli sečení sena, či jinak řečeno první trávy, která za daný rok naroste, je na naší louce vždy velkolepou podívanou. A proč, že tomu tak je?
Naše louka není ani moc velká, pokud se na ni díváte očima zemědělce, pro kterého hektar sem hektar tam nic neznamená, ale pro ruční sušení s hráběmi je to docela dost.
Jejích cca 5000 metrů čtverečních (0,5 ha) nám vždy při sušení vydá zábavy na 3-4 dny, když nám přeje počasí. Když nepřeje, je to dní i více. Bohužel je tato louka členitá a částečně podmáčená, což znemožňuje sečení sekačkou za traktorem. Část také patří ovocnému sadu, kde se s traktorem projede jen těžko.
Ale zase tolik nadšení nejsme, abychom ji sekali ručně kosou, i když z vyprávění pamětníků naší rodiny, si vždy připomeneme ty doby, kdy se vstávalo s ranním kuropěním a odcházelo na dva kilometry vzdálenou louku sekat kosou metrovou trávu. U nás se používá stará dobrá emefka (čili motorový žací stroj MF-70 se sekací lištou, české výroby, který spatřil světlo světa někdy v 70. letech 20. století).
Když je všechno řádně posečeno, vezmeme hrábě do ruky a hurá na stinná místa a vyhrabovat na slunce. To je činnost sama o sobě poměrně náročná, kor když jako letos tráva dosahovala místy nejmíň třičtvrtě metru. A právě při tom jsem pochopila, jak těžké to mají africké ženy, které při práci nosí své děti v šátku na zádech. Taky jsem si to zkusila. Po třech až čtyřech hodinách, když jsem takto běhala vesele a svěží, se plíživě začala přikrádat svalová bolest a celková únava.
Nikomu nepřeji noc, kterou jsem prožila. Svalová bolest, křeč v pažích, zápěstích, o nohách a trapézech nemluvě byla mou kamarádkou ještě několik dalších dní. A to jsem si myslela, že jsem celkem trénovaná. Holt jedenáct kilo na zádech, je jedenáct kilo. Mimochodem, další dny už jsem pracovala raději bez této zátěže 🙂
Den druhý byl ve znamení obracení. Kdo někdy seno sušil ví, že když se opakovaně obrací mokrou stranou nahoru, suší se rychleji. U nás se vždycky tvrdilo, že seno suší slunce a vítr. Proto, když je pod mrakem, neusušíte nic a pokud sáhnu ještě hlouběji v pranostikách – říkává se, že seno se suší na vodě a otava na hrabích. Jinak řečeno, seno uschne snáž než otava, kterou je třeba mnohokrát obrátit.
Abyste měli jistotu, že bude seno dobře usušené, je potřeba jej řádně propařit v kopách. Kopení se může uskutečnit hned druhý den navečer. Obrácené seno se nahrabe na šandy a vidlemi se shrnuje do kop. Ty mohou být menší. Letos se nám jich na naší louce podařilo vytvořit 41.
Po dalším dni sušení se dělají kopy větší, asi velikosti dospělého člověka, těch bylo 20. A protože nám další plány na lisování škodolibě překazilo počasí, museli jsme kopit ještě potřetí, tentokrát do 12 ohromných kop.
Další den, když oschne rosa, se kopy rozhází, opět obrátí jednou až dvakrát a pak hurá na lisování. Ještě, než byl zakoupen lis, házelo se všechno seno na vůz vidlemi a dělala se fůra. Nejdřív založit v rozích žebřiňáku tzv. ,,hlavy“ a pak ušlapat prostředek, no, co vám budu povídat, hotová věda. Fůra byla vždy tak vysoká, že se s vozem pomalu nedalo vjet pod stodolu. Dneska nám lis po nakrmení vylučuje skladné, dvacetikilové balíky, které dokáže poponést i běžná ,,hraběnka“ (žena s hráběmi 🙂 )
A nakonec si trošku započítáme:
V předchozích suchých rocích se vylisovalo při jedné senoseči 32 balíků, letos to bylo přibližně 2,5-3krát tolik, čili něco mezi 70-90 balíky po 20 kg, které jsme rovnali na vůz. To je 1400, resp. 1800kg, které si jen tak za večer nanosíte do stodoly. A ani nám to nepřišlo.
A teď si jistě, milí čtenáři říkáte, kolik máme doma zvířectva, že pro něj potřebujeme tolik sena? Chyba lávky. Louku sušíme, zejména z důvodu údržby a případné seno si odveze nějaký chovatel králíků, koz či koní.
Pokud se mezi Vámi čtenáři najde někdo, kdo má podobné nebo stejné zkušenosti a zážitky ze sušení sena, nechť se pochlubí na našem FB.
Senu zdar!
